Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7.března 1850 v Hodoníně. Jeho otec pracoval jako kočí na císařských statcích, matka byla kuchařka.
Masaryk se učil kovářem, ale později nastoupil na gymnázium a po maturitě (1872) nastoupil do Vídeňské univerzity na filosofickou fakultu (ukončil ji 1876).
Po ukončení univerzity odjel Masaryk na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí manželku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku.
Masaryk po návratu do Vídně chtěl co nejrychleji získat docenturu a tím se finančně zajistit. Dostal však zprávu o Charlottině zranění. Masaryk se okamžitě vydal na cestu do Ameriky, kde se pak 15.3.1878 oženil. Novomanželé se brzy vrátili do Vídně a Masaryk v září 1878 habilitoval. Ve své práci se zabýval problémem sebevraždy a vzbudil s ní velký ohlas.
V květnu 1879 se Masarykovi narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Finanční situace jej donutila hledat lépe placené místo. To Masaryk našel na Pražské univerzitě a proto se přestěhoval 1882 do Prahy s celou rodinou. V lednu 1897 je Masarykovi udělena řádná profesura, do té doby přednáší s mimořádným jmenováním.
Masaryk se učil kovářem, ale později nastoupil na gymnázium a po maturitě (1872) nastoupil do Vídeňské univerzity na filosofickou fakultu (ukončil ji 1876).
Po ukončení univerzity odjel Masaryk na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí manželku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku.
Masaryk po návratu do Vídně chtěl co nejrychleji získat docenturu a tím se finančně zajistit. Dostal však zprávu o Charlottině zranění. Masaryk se okamžitě vydal na cestu do Ameriky, kde se pak 15.3.1878 oženil. Novomanželé se brzy vrátili do Vídně a Masaryk v září 1878 habilitoval. Ve své práci se zabýval problémem sebevraždy a vzbudil s ní velký ohlas.
V květnu 1879 se Masarykovi narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Finanční situace jej donutila hledat lépe placené místo. To Masaryk našel na Pražské univerzitě a proto se přestěhoval 1882 do Prahy s celou rodinou. V lednu 1897 je Masarykovi udělena řádná profesura, do té doby přednáší s mimořádným jmenováním.
1883 založil Masaryk časopis "Athenaeum" a na jeho stránkách na sebe Masaryk poprvé významněji upozornil. Časopis zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek - Rukopisů zelenohorského a královédvorského, které byly považovány za kulturní a politické sebevědomí starých Čechů. Tak vyvstal střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědeckým argumentům stál vlastenecký cit a národní politika.
V roce 1885 Masaryk publikoval své hlavní filosofické dílo "Základové konkrétné logiky: Třídění a soustava věd".
1887 jel Masaryk do Ruska, kde diskutoval s Tolstým; znova navštívil Tolstého v letech 1889 a 1910; odmítl jeho učení o neodporování zlu.
Masarykovo poslanecké období
Masaryk se postupně stal uznávanou českou autoritou a roku 1891 byl zvolen za mladočeskou stranu do parlamentu ve Vídni. 1903 ale dobrovolně odstoupil. Mimo jiné nesouhlasil s příliš tvrdým až radikálním prosazováním českých zástupců a vnitrostranickými půtkami.
Okolo roku 1900 vypukly v Čechách vášnivé protižidovské nálady, které vyvrcholily soudním procesem s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem. Ten byl obžalován z vraždy dvou křesťanských dívek a byly proti němu vznášeny často vymyšlené a ničím nepodložené obvinění připomínající spíše čarodějnické procesy z dob inkvizice. Masaryk prosadil, že případ Hilsnera nebyl posuzován rasisticky, ale že proběhl formou nezávislého soudu.
V roce 1907 se Masaryk stal opět poslancem vídeňského parlamentu, a to za realistickou stranu, k mandátu mu pomohli také sociální demokraté. Poslancem pak byl Masaryk až do počátku první světové války, celkem dvě volební období. V této době Masaryk podnikl svoji třetí cestu do Spojených států amerických.
V letech 1909 – 11 po anexi Bosny-Hercegoviny ostře kritizoval zahraniční politiku Rakousko-Uherska, zvláště jeho alianci s Německem
První světová válka
Po vypuknutí války byl Masaryk již známou českou osobností, ale neměl zatím valný politický vliv. Rozhodl se přidat na stranu spojenců a 1914 odjel z Rakouska-Uherska. V Paříží založil spolu s Benešem a Štefánikem Československou národní radu. Mezitím se v Rusku a Francii formovaly československé vojenské jednotky. V Rusku byla československá legie v konfliktu s bolševiky, kteří sabotovali její cestu do Francie; českoslovenští vojáci kontrolovali celou železniční magistrálu mezi Uralem a Vladivostokem a podle instrukce Spojenců prodlužovali svou vojenskou přítomnost na Sibiři. Tím si vysloužili češi velké uznání, které českým představitelům usnadňovalo další jednání.
Masaryk jednal s vládami Anglie, Ruska a Spojených států a podařilo se mu prosadit poválečné roztržení Rakouska-Uherska a vznik samostatného státu čechů a slováků. 14.října 1918 se Masaryk stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14.listopadu Tomáše Garrigua Masaryka v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem nové republiky.
Po válce
Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy. Jel přes republiku vlakem a dělal časté zastávky na kterých ho lidé nadšeně vítali. Na Hradě přednesl své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český".
Nový československý stát to ale neměl lehké. Zahrnoval území Čech, Slovenska a Podkarpatské Rusi, mluvilo se v něm ale také polsky, maďarsky a hlavně německy. Zdaleka ne všichni občané si vlastní stát plně přáli.
V roce 1920, 27. května, byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prezidentem podle nové československé ústavy - do funkce prezidenta byl pak zvolen ještě dvakrát, v roce 1927 (27. května) a v roce 1934 (24. května).
Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali Klementa Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. Novým prezidentem byl zvolen Edvard Beneš.
Masaryk zemřel 14 září 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku.
.
.
.
.
.
.
Edvard Beneš se narodil 28.5.1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka.
Gymnázium Beneš vystudoval v letech 1896-1904 a pak nastoupil na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity. Po studiích v Praze odjel studovat do Paříže na Sorbonu a také se učil na Svobodné škole politických a sociálních nauk. 1907 se Edvard Beneš přestěhoval do Berlína a studia ukončil doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později složením rigorózních zkoušek v Praze.
Od roku 1910 vyučoval Edvard Beneš na pražské obchodní akademii a od roku 1912 přednášel jako docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (v tomto roce habituje v oboru Filosofie).
První světová válka
Po vypuknutí války se Beneš zapojil do protirakouského odboje a pomáhal organizovat odbojovou organizaci Maffie. Zde se Beneš poznal s Masarykem a jejich životní osudy se na dlouhá léta spojují. Beneš nejprve zajišťoval spojení mezi Prahou a Švýcarskem kde Masaryk pobýval a 1915 odešel Beneš také do zahraničí. Beneš žil v Paříži, kde organizoval spolu s M. R. Štefánikem zahraniční protirakouský odboj a kde se podílel na propagaci československého politického programu.
1916 vznikla Československá národní rada a Beneš v ní zastával místo generálního tajemníka. Díky Benešovým diplomatickým schopnostem byla tato rada v roce 1918 uznána světovými mocnostmi jako oficiální představitel nového československého státu. To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody.
Gymnázium Beneš vystudoval v letech 1896-1904 a pak nastoupil na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity. Po studiích v Praze odjel studovat do Paříže na Sorbonu a také se učil na Svobodné škole politických a sociálních nauk. 1907 se Edvard Beneš přestěhoval do Berlína a studia ukončil doktorátem práv v Dijonu (1908) a o rok později složením rigorózních zkoušek v Praze.
Od roku 1910 vyučoval Edvard Beneš na pražské obchodní akademii a od roku 1912 přednášel jako docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (v tomto roce habituje v oboru Filosofie).
První světová válka
Po vypuknutí války se Beneš zapojil do protirakouského odboje a pomáhal organizovat odbojovou organizaci Maffie. Zde se Beneš poznal s Masarykem a jejich životní osudy se na dlouhá léta spojují. Beneš nejprve zajišťoval spojení mezi Prahou a Švýcarskem kde Masaryk pobýval a 1915 odešel Beneš také do zahraničí. Beneš žil v Paříži, kde organizoval spolu s M. R. Štefánikem zahraniční protirakouský odboj a kde se podílel na propagaci československého politického programu.
1916 vznikla Československá národní rada a Beneš v ní zastával místo generálního tajemníka. Díky Benešovým diplomatickým schopnostem byla tato rada v roce 1918 uznána světovými mocnostmi jako oficiální představitel nového československého státu. To současně umožnilo přístup zástupců Čs. národní rady na jednání států Dohody.
Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny československé legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918) a Itálii (duben 1918). Tyto legie se významně zapojily do bojů první světové války, zejména na Ruské Sibiři, kde se legie střetly s bolševickými jednotkami a dlouhý čas kontrolovaly sibiřskou magistrálu.
Po první světové válce:
Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byla ustanovena v Ženevě první vláda v jejímž čele stál Karel Kračmář a Edvard Beneš získal místo ministra zahraničí. Benešův první úkol bylo jednání se zastupiteli Dohody o nových československých hranicích. České hranice byly vyznačeny na základě historické existence Čech, ale Slovenská jižní hranice předtím nikdy neexistovala. Československo se tehdy rodilo jako státní útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva národů na sebeurčení.
Do vlasti se Edvard Beneš vrátil až v září 1919. Od vzniku nového státu byl Beneš ministrem zahraničí v letech 1919-26 a 1929-35 poslancem Národního shromáždění. V letech 1921-22 byl Edvard Beneš též premiérem.
Edvard Beneš je již od počátku dvacátých let významným a v Evropě uznávaným politikem - stojí u zrodu Společnosti národů, v níž jako její předseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti. Jako československý ministr zahraničí se Beneš orientoval zpočátku na poválečnou evropskou velmoc, Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž Beneš smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Ve svém úsilí zabezpečit stát se snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů. Když se to podařilo, uzavřel Beneš s SSSR spojeneckou smlouvu (1935). V Rusku už byl u moci Josif Vissarionovič Stalin.
Po abdikaci T. G. Masaryka byl Edvard Beneš zvolen 18. prosince roku 1935 do funkce československého prezidenta. Brzy nato, ale přišla Mnichovská dohoda a 5.10.1938 Beneš abdikoval a odešel do exilu. Po okupaci zbytku státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný. V průběhu války dosáhl uznání státu, vlády i prezidenta u všech spojeneckých států. Beneš opět vykonával funkci československého prezidenta, ale v exilu. V okupovaném Československu vykonával prezidentskou funkci zatím Emil Hácha.
Druhá Světová válka
V průběhu války Beneš dospěl k závěru, že válka je příhodnou historickou chvílí k vyřešení problémů státu vyhnáním Němců. Dávno před Postupimskou konferencí zastával Beneš názor, že konec války "musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný" (únor 1944). Tento názor se mu podařilo na domácí politické scéně prosadit a po válce podepsal tzv. Benešovy dekrety, které vysídlení němců z pohraničí legalizovaly.
Beneš si také uvědomoval jak dopadne poválečné rozdělení Evropy a proto 1943 odjel do Moskvy kde jednal a nakonec uzavřel spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Beneš se tímto odklonil od západních mocností, které český stát při Mnichově zradily. V Moskvě jednal také Beneš se zahraničním vedením KSČ pod vedením Klementa Gottwalda.
V dubnu 1945 jmenoval Beneš ve slovenských Košicích tzv. vládu Národní fronty. Do Prahy se Beneš vrátil 16.5.1945.
V následujících prezidentských volbách 19.6.1946 byl opět zvolen do úřadu prezidenta. V únoru 1948 Beneš přijal demisi ministrů demokratických stran a sestavením nové vlády pověříl komunisty v čele s Klementem Gottwaldem. Tím nevědomky pustil komunisty k moci a jejich vláda se stala postupně diktaturou. V květnu se ještě pokusil Beneš komunistům vzepřít a odmítl podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května). Beneš již ale byl na pokraji sil a o měsíc později, 7. června roku 1948 abdikoval. Na post prezidenta Československé republiky byl zvolen Klement Gottwald.
Edvard Beneš zemřel brzy poté 3. září roku 1948 v Sezimově Ústí.
.
.
.
.
.
.
Emil Hácha se narodil 17.července roku 1872 v Trhových Svinech. V roce 1895 promoval na právnické fakultě pražské univerzity a poté působil jako úředník zemského výboru Království českého a rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni.
V průběhu první světové války spolupracoval Hácha s Mafií (česká protirakouská odbojová organizace ve které působili i Beneš a Masaryk). Po válce (1918) byl Emil Hácha jmenován členem a po roku 1925 prezidentem Nejvyššího správního soudu. Zde vydržel až do roku 1938.
V letech po válce byl Hácha činný jako vědecký pracovník a byl odborníkem na anglosaské právo a také znalcem anglické literatury. Před Mnichovem působil Hácha po několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu vlády.
V roce 1938 Háchovi zemřela žena a rozvedla se mu dcera, tím pro něj začaly truchlivé časy, které trvaly až do jeho smrti.
30. listopadu roku 1938 byl dr. Emil Hácha, po abdikaci Edvarda Beneše a přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusy zvolen prezidentem státu, který se přejmenoval na Česko-Slovensko. Hácha byl tehdy uznávanou nezávislou osobností a k jeho zvolení mu gratuloval i Beneš.
14.března roku 1939 odjel Emil Hácha do Berlína na jednání s Adolfem Hitlerem. V ten samý den byla v Bratislavě vyhlášena slovenská nezávislost a do čela Slovenského štátu se postavil Josef Tiso.
Hitler na Háchu vyvinul velmi silný nátlak a při jednání v noci ze 14. na 15.března 1939 svěřil Emil Hácha Čechy a Moravu do "ochrany Říše". 16.března vyhlásil Hitler v Praze Protektorát Čechy a Morava a Hácha se stal jeho prezidentem. Ihned nato následovala okupace zbylých českých zemí německými vojsky.
Hácha nesouhlasil s okupací, ale nemohl s ní příliš dělat. Prosazoval cestu pasivního odporu. V této době Hácha spolupracoval s Aloisem Eliášem (premiérem protektorátní vlády) a v říjnu 1939 odmítl Hácha složit slib věrnosti Hittlerovi. Podával protesty proti germanizaci, žádal o propuštění zatčených vlastenců včetně vysokoškolských studentů. Po celou tu dobu udržoval Hácha spojení s exilovou vládou pod vedením Beneše a spolupracoval s ní.
Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy jako zastupujícího říšského protektora se ale situace změnila. Heydrich se snažil Háchu zlomit a rozpoutal v zemi teror. V rámci stanného práva bylo zlikvidováno několik Heydrichových odpůrců včetně Eliáše (tehdejšího premiéra a Háchova spojence).
V roce 1942 byl spáchán na Heydricha atentát a po jeho pohřbu 9.června roku 1942 Emil Hácha znovu jednal s Hitlerem. Ten byl nepříčetný a přímo hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. Ihned poté přišla doba heydrichiády a vyhlazení Lidic a Ležáků. Masové vraždy Háchu zlomily, navíc se u něj rychle rozvíjela těžká arterioskleróza.
Po válce prohlásil Národní soud, soudící kolaboranty, že od ledna 1943 nebyl dr.Emil Hácha fakticky zodpovědný za své činy. V posledních měsících války byl Hácha nemocný, osamělý a duševně zlomený člověk. Nedůvěřovali mu němci, domácí kolaboranti ani představitelé odboje. Háchovo jméno se stalo synonymem pro kolaboraci.
Po válce 13.května 1945 byl Hácha zatčen na zámku v Lánech, o pár dní později 27.června zemřel v Pankrácké věznici. Háchův pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.¨
V průběhu první světové války spolupracoval Hácha s Mafií (česká protirakouská odbojová organizace ve které působili i Beneš a Masaryk). Po válce (1918) byl Emil Hácha jmenován členem a po roku 1925 prezidentem Nejvyššího správního soudu. Zde vydržel až do roku 1938.
V letech po válce byl Hácha činný jako vědecký pracovník a byl odborníkem na anglosaské právo a také znalcem anglické literatury. Před Mnichovem působil Hácha po několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu vlády.
V roce 1938 Háchovi zemřela žena a rozvedla se mu dcera, tím pro něj začaly truchlivé časy, které trvaly až do jeho smrti.
30. listopadu roku 1938 byl dr. Emil Hácha, po abdikaci Edvarda Beneše a přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusy zvolen prezidentem státu, který se přejmenoval na Česko-Slovensko. Hácha byl tehdy uznávanou nezávislou osobností a k jeho zvolení mu gratuloval i Beneš.
14.března roku 1939 odjel Emil Hácha do Berlína na jednání s Adolfem Hitlerem. V ten samý den byla v Bratislavě vyhlášena slovenská nezávislost a do čela Slovenského štátu se postavil Josef Tiso.
Hitler na Háchu vyvinul velmi silný nátlak a při jednání v noci ze 14. na 15.března 1939 svěřil Emil Hácha Čechy a Moravu do "ochrany Říše". 16.března vyhlásil Hitler v Praze Protektorát Čechy a Morava a Hácha se stal jeho prezidentem. Ihned nato následovala okupace zbylých českých zemí německými vojsky.
Hácha nesouhlasil s okupací, ale nemohl s ní příliš dělat. Prosazoval cestu pasivního odporu. V této době Hácha spolupracoval s Aloisem Eliášem (premiérem protektorátní vlády) a v říjnu 1939 odmítl Hácha složit slib věrnosti Hittlerovi. Podával protesty proti germanizaci, žádal o propuštění zatčených vlastenců včetně vysokoškolských studentů. Po celou tu dobu udržoval Hácha spojení s exilovou vládou pod vedením Beneše a spolupracoval s ní.
Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy jako zastupujícího říšského protektora se ale situace změnila. Heydrich se snažil Háchu zlomit a rozpoutal v zemi teror. V rámci stanného práva bylo zlikvidováno několik Heydrichových odpůrců včetně Eliáše (tehdejšího premiéra a Háchova spojence).
V roce 1942 byl spáchán na Heydricha atentát a po jeho pohřbu 9.června roku 1942 Emil Hácha znovu jednal s Hitlerem. Ten byl nepříčetný a přímo hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. Ihned poté přišla doba heydrichiády a vyhlazení Lidic a Ležáků. Masové vraždy Háchu zlomily, navíc se u něj rychle rozvíjela těžká arterioskleróza.
Po válce prohlásil Národní soud, soudící kolaboranty, že od ledna 1943 nebyl dr.Emil Hácha fakticky zodpovědný za své činy. V posledních měsících války byl Hácha nemocný, osamělý a duševně zlomený člověk. Nedůvěřovali mu němci, domácí kolaboranti ani představitelé odboje. Háchovo jméno se stalo synonymem pro kolaboraci.
Po válce 13.května 1945 byl Hácha zatčen na zámku v Lánech, o pár dní později 27.června zemřel v Pankrácké věznici. Háchův pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.¨
.
.
.
.
Klement Gottwald se narodil 23.11.1896 v Dědicích, byl synem chudé zemědělské dělnice. Vyučil se ve Vídni truhlářem. V letech 1915-18 byl vojákem rakousko-uherské armády. V létě 1918 z armády Gottwald dezertoval a po 28.říjnu 1918 dva roky sloužil v Československé armádě.
Od roku 1926 pracoval na pražském sekretariátu KSČ, předtím byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku. V české KSČ nesouhlasil s jejím vedením a spolu s dalšími stejně smýšlejícími se dostal na V.sjezdu KSČ v únoru 1929 do vedení strany (bylo mu teprve dvacet tři let). Gottwald byl tehdy zvolen generálním tajemníkem.
Gottwald byl v tvrdé opozici vůči tehdejší československé vládě a Československo jako stát považoval za výplod imperialistické světové války. KSČ Gottwald a jeho příznivci formovali v duchu sovětské zahraniční politiky. 21.prosince 1929 dokonce Gottwald vystoupil na půdě poslanecké sněmovny Národního shromáždění s projevem, který mimo jiné obsahoval věty: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry... Přejde vás smích!". Tehdejší demokratické strany v čele s Masarykem považovaly Gottwaldovy stoupence za šiřitele fašismu.
Od roku 1926 pracoval na pražském sekretariátu KSČ, předtím byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku. V české KSČ nesouhlasil s jejím vedením a spolu s dalšími stejně smýšlejícími se dostal na V.sjezdu KSČ v únoru 1929 do vedení strany (bylo mu teprve dvacet tři let). Gottwald byl tehdy zvolen generálním tajemníkem.
Gottwald byl v tvrdé opozici vůči tehdejší československé vládě a Československo jako stát považoval za výplod imperialistické světové války. KSČ Gottwald a jeho příznivci formovali v duchu sovětské zahraniční politiky. 21.prosince 1929 dokonce Gottwald vystoupil na půdě poslanecké sněmovny Národního shromáždění s projevem, který mimo jiné obsahoval věty: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry... Přejde vás smích!". Tehdejší demokratické strany v čele s Masarykem považovaly Gottwaldovy stoupence za šiřitele fašismu.
Po vypuknutí druhé světové války v listopadu 1939 Klement Gottwald emigroval do Sovětského svazu. Celou válku se držel na straně SSSR, nejprve jako Hitlerův spojenec a pak jako jeho nepřítel. Gottwald si uvědomoval šanci, kterou mu válka připravila a připravoval si půdu pro pozdější převzetí moci v Československu. Dost mu k tomu pomohlo i to, že Beneš o poválečném uspořádání vyjednával spíše s SSSR a Stalinem než se západními mocnostmi (Beneš západu po Mnichovské zradě příliš nevěřil). Gottwald si ale z Benešova velvyslance v Moskvě Fierlingera učinil svého donašeče a "trojského koně" mezi sociálními demokraty. Zajistil si i budoucího "nepolitického" ministra národní obrany Ludvíka Svobodu. V něm čeští komunisté v sovětské emigraci shledali vhodného muže ke "spojeni československé vojenské slávy s velkou věci Sovětského svazu".
V prosinci 1943 se Gottwald dohodl s Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Národní fronta a Košický vládní program byl z velké míry Gottwaldovo dílo a usnadnil Gottwaldovi později snadnější převzetí moci.
Po válce se Gottwald vrátil do Prahy 10.května 1945 jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty. V poválečných volbách 26.května 1946 komunisté zvítězili a 2.července se Klement Gottwald stal předsedou vlády.
V letech 1945 až 1947 se Gottwald stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele republiky. Uklidňoval rolníky, že "u nás kolchozy nebudou", živnostníkům sliboval jistoty pro jejich podnikání. Zároveň už od léta 1945 nechal budovat své agentury v nekomunistických stranách. Z jemu nejvěrnějších komunistů byl budován bezpečnostní aparát, který na partnery v Národní frontě sbíral kdejakou informaci, aby je později mohl zavřít do kriminálů. Gottwaldovi lidé ovládli jednotné odbory i jednotnou organizaci mládeže.
Na podzim 1947 měl již Gottwald dost moci, držel pod palcem armádu a ostatní bezpečnostní složky a stále byl velmi populární politik. Nyní si již ale opoziční politikové nebezpečí uvědomovali ale zmohli se jen na chabý odpor ve formě demise dvanácti ministrů vlády v únoru 1948. Prezident Beneš jejich demisi přijal a vytvořením nové vlády pověřil Gottwalda. Jeho vláda sepsala novou komunisticky orientovanou ústavu (Ústava 9. května), kterou ale Beneš odmítl podepsat. Beneš byl již ale na pokraji sil a o měsíc později, 7.června roku 1948 abdikoval. Gottwald se prezidentského úřadu chopil 14.června 1948.
Po Gottwaldově nástupu zavládla v Československu totalita a v zemi začali rozhodovat o všem důležitém sovětští poradci. Mimo jiné radili při násilné kolektivizaci zemědělství, v tom jak si zajistit poslušnost budoucích generací štěpováním správné výchovy již ve školství i v tom jaký průmysl by mělo Československo mít. Nejdůležitější pro ně ale byla armáda a bezpečnostní složky. Pomocí vykonstruovaných procesů bylo posláno na smrt více než 200 lidí a přes 100 000 lidí bylo odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Nakonec Gottwald poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s R.Slánským.
Klement Gottwald zemřel brzy po návratu ze Stalinova pohřbu 14.3.1953 v Praze. Bezprostřední příčinou smrti byla prasklá výduť srdeční aorty. Na post prezidenta nastoupil po Gottwaldovi Antonín Zápotocký.
.
.
.
.
.
Antonín Zápotocký se narodil 19. prosince roku 1884 ve středočeských Zákolanech jako syn L. Zápotockého-Budečského. Jeho otec byl známý jako spoluzakladatel sociálnědemokratické strany. Na přelomu století se vyučil Zápotocký kameníkem a mimo jiné pracoval při dostavbě pražského chrámu sv. Víta.
Až do roku 1914 působil Zápotocký jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a redaktor jejího stranického tisku.
Za první světové války je Antonín Zápotocký vojákem rakousko-uherské armády, v jejíchž řadách bojuje v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po válce se Zápotocký v nově vzniklém Československu angažuje v sociálně demokratické straně a stal se jedním ze zakladatelů levicové (bolševické) frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad.
V prosinci 1920 byl Zápotocký jedním z hlavních organizátorů generální stávky na Kladensku (tzv. "kladenská stávka"), která se stala v podstatě prvním, a nezdařeným, pokusem o komunistický (bolševický) převrat v českých zemích - za svůj podíl na stávce je pak Zápotocký devět měsíců vězněn, propuštěn je až po amnestii prezidenta T.G.Masaryka
Až do roku 1914 působil Zápotocký jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a redaktor jejího stranického tisku.
Za první světové války je Antonín Zápotocký vojákem rakousko-uherské armády, v jejíchž řadách bojuje v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po válce se Zápotocký v nově vzniklém Československu angažuje v sociálně demokratické straně a stal se jedním ze zakladatelů levicové (bolševické) frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad.
V prosinci 1920 byl Zápotocký jedním z hlavních organizátorů generální stávky na Kladensku (tzv. "kladenská stávka"), která se stala v podstatě prvním, a nezdařeným, pokusem o komunistický (bolševický) převrat v českých zemích - za svůj podíl na stávce je pak Zápotocký devět měsíců vězněn, propuštěn je až po amnestii prezidenta T.G.Masaryka
Po propuštění z vězení Zápotocký vstoupil do KSČ a v letech 1922-25 byl dokonce Antonín Zápotocký generálním tajemníkem komunistické strany a patřil k Šmeralově frakci. Ve vedení KSČ se udržel i po V. sjezdu v únoru 1929 i přesto že jeho odvolání požadovali Gottwaldovi stoupenci. Gottwald na tomto sjezdu zvolen generálním tajemníkem strany.
Ve 30 letech je Zápotocký představitelem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky v roce 1932 (která byla největším stávkovým bojem na evropském kontinentu v letech světové hospodářské krize).
Po okupaci Československa se Zápotocký pokusil emigrovat, ale byl v dubnu 1939 zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska a až do února 1940 vězněn na Pankráci. Odtud je převezen a až do konce války vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.
Po návratu z koncentračního tábora se Zápotocký stává v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.
Po převratu v roce 1948 se stal Zápotocký od června 1948 předsedou československé vlády. Na komunistickém převratu se podílel Zápotocký zejména proslulým sjezdem představitelů závodních rad. Jako vedoucí funkcionář nejsilnější politické strany v zemi i z titulu státních funkcí nese spolu s K.Gottwaldem, R.Slánským, A.Čepičkou, J.Dolanským, V.Širokým a dalšími plnou odpovědnost za nastolení a provádění organizovaného násilí v Československu. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru.
Po smrti Klementa Gottwalda se stal Antonín Zápotocký prezidentem Československa, zvolen je 21.března roku 1953 a prezidentem je pak až do své smrti. V této funkci často pronášel projevy nesouhlasu s nespravedlnostmi, které se děly (např. při otevírání Klíčavské přehrady promluvil proti násilné kolektivizaci venkova). Jeho slova ale zůstala planými sliby, které nikdy nerealizoval.
Zápotocký byl označován jako "táta dělníků" jako člověk z lidu. Naproti tomu, ale při nepokojích při měnové reformě v roce 1953 neváhal silou Lidových milic zasáhnout proti dělníkům plzeňské Škody.
Antonín Zápotocký zemřel 13. listopadu 1957 v Praze na infarkt (třetí v pořadí) - na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.
.
.
.
.
.
.
Antonín Novotný se narodil 10.prosince 1904 v Praze Letňanech. Po první světové válce se Novotný vyučil strojním zámečníkem, nejdéle pracoval v družstvu Včela v pražských Vysočanech.
Po založení KSČ v roce 1921 do této strany vstoupil a postupně prošel několika stranickými funkcemi v Praze. Od roku 1937 postoupil na post tajemníka KV KSČ v Hodoníně a stal se vůbec prvním placeným pracovníkem komunistického aparátu. Po podepsání Mnichovské dohody a zákazu komunistické strany v roce 1938 se Antonín Novotný vrátil na své původní pracoviště do družstva Včela v Praze.
V průběhu druhé světové války se Novotný účastnil ilegálních akcí KSČ a brzy byl zatčen nacisty a vězněn v letech 1941-45 v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen.
Ihned po druhé světové válce začal Antonín Novotný pracovat opět pro komunistickou stranu a stal se jejím vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze a to v letech 1945 až 1951. Rok po válce (1946) byl Novotný poprvé zvolen do ÚV KSČ a zůstal v něm až do května 1968.
Po založení KSČ v roce 1921 do této strany vstoupil a postupně prošel několika stranickými funkcemi v Praze. Od roku 1937 postoupil na post tajemníka KV KSČ v Hodoníně a stal se vůbec prvním placeným pracovníkem komunistického aparátu. Po podepsání Mnichovské dohody a zákazu komunistické strany v roce 1938 se Antonín Novotný vrátil na své původní pracoviště do družstva Včela v Praze.
V průběhu druhé světové války se Novotný účastnil ilegálních akcí KSČ a brzy byl zatčen nacisty a vězněn v letech 1941-45 v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen.
Ihned po druhé světové válce začal Antonín Novotný pracovat opět pro komunistickou stranu a stal se jejím vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze a to v letech 1945 až 1951. Rok po válce (1946) byl Novotný poprvé zvolen do ÚV KSČ a zůstal v něm až do května 1968.
Vzhledem k tomu, že byl Novotný vysokým funkcionářem komunistické strany měl nemalý podíl na poúnorových událostech 1948 kdy komunisté upevňovali svou moc.
Po období vnitrostranických čistek a likvidaci Rudolfa Slánského začal Novotného vzestup k moci. V roce 1945 byl Antonín Novotný zvolen do politického sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ. V září 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ.
Po smrti Antonína Zápotockého, který byl prezidentem pouhé čtyři roky, byl na uvolněné prezidentské místo zvolen v roce 1957 Antonín Novotný. Přitom stále zastával pozici prvního tajemníka komunistické strany.
V roce 1960 Novotný směle prohlásil, že v Československu je již socialismus vybudován a nechal tak přejmenovat i stát na Československá socialistická republika (ČSSR). K této příležitosti Novotný vyhlásil amnestii, při které byl mimo jiné propuštěn z vězení také Gustav Husák odsouzený jako "buržoazní nacionalista" v roce 1945 na doživotí.
Poté co roku 1956 Nikita Chruščov částečně odhalil zločiny páchány za doby Stalina se začal socialismus měnit. Ve společnosti se začaly prosazovat stále více opoziční proudy v oblasti kultury a společenských věd. Zároveň začala klesat ekonomika a bylo nutné začít řídit stát nejen politicky, ale také ekonomicky. To všechno vedlo k uvolnění poměrů ve společnosti, které se Antonín Novotný snažil udusit a nastolit opět tvrdší diktaturu. To se mu již ale nepovedlo a tím začal Novotného pád.
Nejprve je na místo prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen Alexander Dubček (do této doby pozici zastává Novotný) a v období Pražského jara je přinucen Antonín Novotný abdikovat i na post prezidenta republiky. Jeho nástupce v prezidentském úřadě se stal Ludvík Svoboda. Později bylo Novotnému dokonce pozastaveno členství v KSČ a byl zbaven všech svých funkcí. Rehabilitován byl až po sovětské okupaci tajným usnesením ÚV KSČ v roce 1971.
Antonín Novotný zemřel 28. ledna 1975 v Praze.
.
.
.
.
.
.
.
Ludvík Svoboda se narodil 25 listopadu 1895 v Hroznatíně (na Českomoravské vrchovině). Je původem z rolnické rodiny, otec zemřel před jeho narozením.
Studoval na vyšší zemědělské škole. Na začátku první světové války byl odveden do rakousko-uherské armády a později byl zajat na ruské frontě. Po vzniku československých legií v nich zastával důstojnický post a prošel několika pozicemi - mimo jiné i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. Účastnil se i několika známých bitev (u Zborova 1917 a Bachnače 1918) a také celé sibiřské anabáze československých legií kdy čs.legie úspěšně bojovala proti bolševikům a kontrolovala celou sibiřskou magistrálu.
Po válce se vrátil na rodný statek, ale vojenskou kariéru na hřebík nepověsil. Mimo jiné působil i jako učitel maďarštiny na vojenské škole v Hranicích (tuto školu předtím sám Svoboda absolvoval jako velitel praporu).
Těsně před okupací Československa v roce 1938 zastával Ludvík Svoboda funkci velitele pěšího pluku. Po okupaci působil chvíli v odbojové organizaci Obrana národa a v červnu 1939 emigroval do Polska. Tam velel vznikající československé jednotce v Krakově a září 1939 se i se svými vojáky dostal do sovětského zajetí. Ruská NKVD jej považovala za špióna a odsoudila ho na smrt. Život Svobodovi zachránilo to, že už před válkou spolupracoval se sovětskou rozvědkou. Až přímý pokyn z Kremlu zachránil Svobodu před popravou.
Po vstupu SSSR do války (v roce 1941 Hitler porušil mírovou smlouvu, kterou měl se Stalinem a na rusko zaútočil) se Ludvík Svoboda stal velitelem 1.československého samostatného praporu v SSSR. Od roku 1943 se tento prapor účastnil bojů na frontě.
V Moskvě se Svoboda seznámil také s Gottwaldem, který vedl komunisty v emigraci v SSSR a připravoval se na návrat komunistů do Československa a pozdější převzetí moci. Gottwald měl v Moskvě nemalý vliv a díky jeho podpoře Svoboda rychle postupoval ve velitelských funkcích až na pozici armádního generála (1943-45 byl brigádním generálem, v květnu až srpnu roku 1945 divizním generálem, a od srpna roku 1945 armádním generálem).
Svoboda prošel několika významnými bitvami, ve kterých se proslavil (u Sokolova a u Dukly). To mu pomohlo také k tomu, že se po válce stal ministrem národní obrany a tuto pozici zastával až do roku 1950.
Nejprve byl nestraník, ale sympatizoval s komunisty a po únoru 1948 se stal členem komunistické strany a sám dopomohl komunistům k moci tím, že jako velitel vojsk zabránil případnému nasazení armády proti SNB a jiným jednotkám, které byly kontrolovány komunisty. V padesátých letech kdy vrcholil v komunistické straně boj o moc a konaly se velké politické procesy byl Svoboda pomalu odklizován na vedlejší kolej. Nejprve byl nahrazen A. Čepičkou na postu ministra obrany a stal se náměstkem předsedy vlády a předsedou Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V roce 1951 byl sesazen i z těchto míst a v roce 1952 byl dokonce krátce vězněn. Po propuštění se stejně jako po první světové válce vrátil do rodného Hroznětína a pracoval v místním JZD.
Po smrti Gottwalda a Stalina, v roce 1945, se Svoboda díky svým kontaktům v Moskvě vrátil do politiky. Nejprve jako člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K.Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze. V této době sepsal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své paměti, jejichž 1.vydání vyšlo pod názvem "Z Buzuluku do Prahy" roku 1960.
V období pražského jara v roce 1968 po abdikaci Antonína Novotného byl Ludvík Svoboda zvolen (30. března 1968) na místo prezidenta republiky. V této pozici podporoval snahy reformátoru o uvolnění poměrů. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 nejprve odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády pod vedením A. Indry a zachránil životy reformních vůdců (členů dosavadní vlády pod vedením Dubčeka) unesených do SSSR. Tyto politiky ale pak přiměl k podepsání tzv. „moskevského protokolu“ který legalizoval vstup a pobyt cizích vojsk na území ČSSR. Svoboda také varoval před následky, které by mohly vzniknout pokud by se národ postavil proti okupantům a plně podpořil to, že čs. armáda nezasáhla. Po této krizi Svoboda pomohl odstranit Alexandra Dubčeka z pozice předsedy vlády a prvního tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo prosadil Gustáva Husáka.
Od dubna 1974 se Svobodův zdravotní stav zhoršil a znemožňoval mu vykonávat prezidentskou funkci. Odmítl ale úřad opustit a proto poslanci přijali zvláštní zákon, podle kterého mohl být prezidentské funkce zbaven. Prezidentem republiky se pak v roce 1975 stal Gustáv Husák.
Ludvík Svoboda zemřel 20. září roku 1979 v Praze. Celkem třikrát byl oceněn vyznamenáním Hrdina Československa a také Hrdina Sovětského svazu.
Studoval na vyšší zemědělské škole. Na začátku první světové války byl odveden do rakousko-uherské armády a později byl zajat na ruské frontě. Po vzniku československých legií v nich zastával důstojnický post a prošel několika pozicemi - mimo jiné i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. Účastnil se i několika známých bitev (u Zborova 1917 a Bachnače 1918) a také celé sibiřské anabáze československých legií kdy čs.legie úspěšně bojovala proti bolševikům a kontrolovala celou sibiřskou magistrálu.
Po válce se vrátil na rodný statek, ale vojenskou kariéru na hřebík nepověsil. Mimo jiné působil i jako učitel maďarštiny na vojenské škole v Hranicích (tuto školu předtím sám Svoboda absolvoval jako velitel praporu).
Těsně před okupací Československa v roce 1938 zastával Ludvík Svoboda funkci velitele pěšího pluku. Po okupaci působil chvíli v odbojové organizaci Obrana národa a v červnu 1939 emigroval do Polska. Tam velel vznikající československé jednotce v Krakově a září 1939 se i se svými vojáky dostal do sovětského zajetí. Ruská NKVD jej považovala za špióna a odsoudila ho na smrt. Život Svobodovi zachránilo to, že už před válkou spolupracoval se sovětskou rozvědkou. Až přímý pokyn z Kremlu zachránil Svobodu před popravou.
Po vstupu SSSR do války (v roce 1941 Hitler porušil mírovou smlouvu, kterou měl se Stalinem a na rusko zaútočil) se Ludvík Svoboda stal velitelem 1.československého samostatného praporu v SSSR. Od roku 1943 se tento prapor účastnil bojů na frontě.
V Moskvě se Svoboda seznámil také s Gottwaldem, který vedl komunisty v emigraci v SSSR a připravoval se na návrat komunistů do Československa a pozdější převzetí moci. Gottwald měl v Moskvě nemalý vliv a díky jeho podpoře Svoboda rychle postupoval ve velitelských funkcích až na pozici armádního generála (1943-45 byl brigádním generálem, v květnu až srpnu roku 1945 divizním generálem, a od srpna roku 1945 armádním generálem).
Svoboda prošel několika významnými bitvami, ve kterých se proslavil (u Sokolova a u Dukly). To mu pomohlo také k tomu, že se po válce stal ministrem národní obrany a tuto pozici zastával až do roku 1950.
Nejprve byl nestraník, ale sympatizoval s komunisty a po únoru 1948 se stal členem komunistické strany a sám dopomohl komunistům k moci tím, že jako velitel vojsk zabránil případnému nasazení armády proti SNB a jiným jednotkám, které byly kontrolovány komunisty. V padesátých letech kdy vrcholil v komunistické straně boj o moc a konaly se velké politické procesy byl Svoboda pomalu odklizován na vedlejší kolej. Nejprve byl nahrazen A. Čepičkou na postu ministra obrany a stal se náměstkem předsedy vlády a předsedou Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V roce 1951 byl sesazen i z těchto míst a v roce 1952 byl dokonce krátce vězněn. Po propuštění se stejně jako po první světové válce vrátil do rodného Hroznětína a pracoval v místním JZD.
Po smrti Gottwalda a Stalina, v roce 1945, se Svoboda díky svým kontaktům v Moskvě vrátil do politiky. Nejprve jako člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K.Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze. V této době sepsal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své paměti, jejichž 1.vydání vyšlo pod názvem "Z Buzuluku do Prahy" roku 1960.
V období pražského jara v roce 1968 po abdikaci Antonína Novotného byl Ludvík Svoboda zvolen (30. března 1968) na místo prezidenta republiky. V této pozici podporoval snahy reformátoru o uvolnění poměrů. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 nejprve odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády pod vedením A. Indry a zachránil životy reformních vůdců (členů dosavadní vlády pod vedením Dubčeka) unesených do SSSR. Tyto politiky ale pak přiměl k podepsání tzv. „moskevského protokolu“ který legalizoval vstup a pobyt cizích vojsk na území ČSSR. Svoboda také varoval před následky, které by mohly vzniknout pokud by se národ postavil proti okupantům a plně podpořil to, že čs. armáda nezasáhla. Po této krizi Svoboda pomohl odstranit Alexandra Dubčeka z pozice předsedy vlády a prvního tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo prosadil Gustáva Husáka.
Od dubna 1974 se Svobodův zdravotní stav zhoršil a znemožňoval mu vykonávat prezidentskou funkci. Odmítl ale úřad opustit a proto poslanci přijali zvláštní zákon, podle kterého mohl být prezidentské funkce zbaven. Prezidentem republiky se pak v roce 1975 stal Gustáv Husák.
Ludvík Svoboda zemřel 20. září roku 1979 v Praze. Celkem třikrát byl oceněn vyznamenáním Hrdina Československa a také Hrdina Sovětského svazu.
.
.
.
.
.
.
Gustáv Husák se narodil 10.ledna 1913 v Bratislavě. Už za studentských let se aktivně zapojoval do veřejného dění a jeho projev k výročí 28.října či k narozeninám T.G.Masaryka mu vynesly uznání ředitelství školy.
Jako šestnáctiletý Husák vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933 do Komunistické strany Československa. V té době studoval Husák právnickou fakultu v Bratislavě a Gottwald označil Československo za "versaillský zmetek" a za "obnovení takového žaláře národů jako bylo Rakousko". Gustávu Husákovi se tehdejší uspořádání Československa nelíbilo a Beneše téměř nenáviděl.
Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova fašistického Slovenského státu. Husák byl členem hnutí odporu a aktivně se účastní Slovenského národního povstání, byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Husák v té době zastával názor, že Čechy i Slovensko by měly být připojeny k SSSR, později pak byl zastáncem společného státu Čechů a Slováků.
Po válce byl Husák zarytým odpůrcem tehdy nejsilnější „Demokratické strany“. Husák za podpory českých politických stran dopomohl k podpisu tzv. třetí pražské dohody. Ta způsobila, že rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení československé vlády, pověřenci rady pak byli přímo podřízeni ministrům pražské vlády, Gustáv Husák se stal předsedou Sboru pověřenců a zůstal jim až do roku 1950.
V roce 1947 z titulu své funkce Husák nátlakem vypudil ze Sboru pověřenců jeho nekomunistické členy. Po komunistickém převratu 1948 byl Gustáv Husák v silné pozici, ale na jaře roku 1950 byl obviněn z buržoazního nacionalismu, odvolán z funkce Sboru pověřenců a v únoru roku 1951 byl zatčen. V dubnu 1954 pak byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Při procesu byl Husák jedním z mála lidí, kteří se odmítli přiznat k činům, které nespáchali. Propuštěn byl už o šest let později při rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného. V roce 1963 byl Gustáv Husák plně rehabilitován.
Vězení Husáka nezlomilo a neubralo mu nic ve své víře v komunismus. V šedesátých letech kdy se uvolňovaly poměry byl jedním z čelních reformátorů KSČ a spolupracovníkem Dubčeka. V dubnu 1968 se dokonce stal místopředsedou československé vlády.
Po okupaci v roce 1968 se Gustáv Husák ale k Dubčekovi otočil zády a přiklonil se na stranu SSSR pod vedením Brežněva. Tomu se Husák zdál jako vhodný politik který by Československo přiklonil více k Moskvě a proto jej podporoval. Husák nejprve (v roce 1969) vystřídal Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ a v roce 1971 se stal jejím generálním tajemníkem. Po odvolání Ludvíka Svobody byl Gustáv Husák zvolen 29.5.1975 prezidentem ČSSR.
Při Husákově nástupu se situace v republice zdála vcelku klidná. Až od poloviny 80 let se začaly prohlubovat rozpory v ideově komunisticky vedeném státě. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů. Vše vyvrcholilo „sametovou revolucí“ v listopadu 1989. Husák odmítl situaci řešit násilím a tím se významně podílel na tom, že se revoluce nezvrtla v krveprolití. 10.prosince 1989 Husák jmenoval novou vládu pod vedením Mariána Čalfy, tzv "vládu národního porozumění" a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. Na uvolněný prezidentský post byl zvolen Václav Havel. Jedním z tehdejších kandidátů na toto místo ale byl i Alexander Dubček.
Gustáv Husák zemřel 18.února 1991 v Bratislavě jako polozapomenutá osoba.
Jako šestnáctiletý Husák vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933 do Komunistické strany Československa. V té době studoval Husák právnickou fakultu v Bratislavě a Gottwald označil Československo za "versaillský zmetek" a za "obnovení takového žaláře národů jako bylo Rakousko". Gustávu Husákovi se tehdejší uspořádání Československa nelíbilo a Beneše téměř nenáviděl.
Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova fašistického Slovenského státu. Husák byl členem hnutí odporu a aktivně se účastní Slovenského národního povstání, byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Husák v té době zastával názor, že Čechy i Slovensko by měly být připojeny k SSSR, později pak byl zastáncem společného státu Čechů a Slováků.
Po válce byl Husák zarytým odpůrcem tehdy nejsilnější „Demokratické strany“. Husák za podpory českých politických stran dopomohl k podpisu tzv. třetí pražské dohody. Ta způsobila, že rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení československé vlády, pověřenci rady pak byli přímo podřízeni ministrům pražské vlády, Gustáv Husák se stal předsedou Sboru pověřenců a zůstal jim až do roku 1950.
V roce 1947 z titulu své funkce Husák nátlakem vypudil ze Sboru pověřenců jeho nekomunistické členy. Po komunistickém převratu 1948 byl Gustáv Husák v silné pozici, ale na jaře roku 1950 byl obviněn z buržoazního nacionalismu, odvolán z funkce Sboru pověřenců a v únoru roku 1951 byl zatčen. V dubnu 1954 pak byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Při procesu byl Husák jedním z mála lidí, kteří se odmítli přiznat k činům, které nespáchali. Propuštěn byl už o šest let později při rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného. V roce 1963 byl Gustáv Husák plně rehabilitován.
Vězení Husáka nezlomilo a neubralo mu nic ve své víře v komunismus. V šedesátých letech kdy se uvolňovaly poměry byl jedním z čelních reformátorů KSČ a spolupracovníkem Dubčeka. V dubnu 1968 se dokonce stal místopředsedou československé vlády.
Po okupaci v roce 1968 se Gustáv Husák ale k Dubčekovi otočil zády a přiklonil se na stranu SSSR pod vedením Brežněva. Tomu se Husák zdál jako vhodný politik který by Československo přiklonil více k Moskvě a proto jej podporoval. Husák nejprve (v roce 1969) vystřídal Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ a v roce 1971 se stal jejím generálním tajemníkem. Po odvolání Ludvíka Svobody byl Gustáv Husák zvolen 29.5.1975 prezidentem ČSSR.
Při Husákově nástupu se situace v republice zdála vcelku klidná. Až od poloviny 80 let se začaly prohlubovat rozpory v ideově komunisticky vedeném státě. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů. Vše vyvrcholilo „sametovou revolucí“ v listopadu 1989. Husák odmítl situaci řešit násilím a tím se významně podílel na tom, že se revoluce nezvrtla v krveprolití. 10.prosince 1989 Husák jmenoval novou vládu pod vedením Mariána Čalfy, tzv "vládu národního porozumění" a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. Na uvolněný prezidentský post byl zvolen Václav Havel. Jedním z tehdejších kandidátů na toto místo ale byl i Alexander Dubček.
Gustáv Husák zemřel 18.února 1991 v Bratislavě jako polozapomenutá osoba.
.
.
.
.
.
.
Václav Havel se narodil 5.října roku 1936 v rodině významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů). Otec Václava Havla, Václav M. Havel, byl architekt, stavitel a Rotarián (postavil vilovou čtvrť na Barrandově). Také jeho dědeček z otcovy strany byl architekt, postavil secesní domy v Praze a palác Lucernu. Stavitelem byl také Havlův strýc (bratr jeho otce), ten postavil filmové ateliéry Barrandov. Matka pocházela z chudé slezské rodiny.
Část svého prvního desetiletí trávil Václav Havel v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan.
Havlova rodina byla humanitně zaměřena a spjata s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let, které bylo později v padesátých letech potlačováno. V roce 1948 byl majetek Havlových znárodněn.
Studia
Díky zaměření své rodiny bylo Václavu Havlovi po ukončení povinné školní docházky (1951) znemožněno dále studovat.
V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954).
Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. 1955 zahájil studia na Ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického, ale po dvou letech studium ukončil a nastopil dvouletou prezenční vojenskou službu (sloužil u ženistů).
Po vojně
Po návratu z vojny (1959) začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle ABC. V roce 1960 přechází do divadla Na Zábradlí. Postupně se vypracovával - nejdříve byl kulisákem, poté osvětlovačem, následovala role tajemníka, poté lektora a nakonec se dopracoval na místo dramaturga + asistenta režie. Zde působil až do roku 1968.
Při zaměstnání (od 1962) přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU (absolvuje v roce 1966). V těchto letech také působí v časopise "Tvář" a to od roku 1965 až do jeho zákazu v roce 1969. Už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Nejznámější je hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení bylo výrazným aktem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, se kterou se po osmileté známosti v roce 1964 vzali. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.
Na 4.sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Havel přednáší zásadní projev Kritizuje v něm diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků.
Havel po roce 1968
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vystupuje Havel otevřeně proti komunistickému režimu a nátlaku. Je donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin").
V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vrcholem Havlovy činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu.
V tomto roce je Václav Havel za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P.Uhlem, J.Dienstbierem, O.Bednářovou, V.Bendou, D.Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 ze zdravotních důvodů.
V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
V tomto období bylo československými úřady zakázáno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. Za to Havel vděčí svému tehdejšímu literárnímu agentovi Klausi Junkerovi. Byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, Hotel, Vernisáž, Audience.
V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.
V druhé polovině osmdesátých let došlo k uvolnění poměru a byl patrný nárůst otevřené nespokojenosti lidu s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.
Po Sametové revoluci 1989
17.listopadu 1989 poklidná manifestace studentů odstartovala společenské změny. Manifestace se uskutečnila ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu.
Po abdikaci prezidenta Gustava Husáka je Havel zvolen 29.12.1989 do pozice prezidenta Československé socialistické republiky. Zvolen byl ještě tehdejším komunistickým Federálním shromážděním, ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Po prvních demokratických volbách byl Havel 5.července roku 1990 v této funkci potvrzen.
Havel byl zastáncem společné federativní republiky Čechů a Slováků, ale většina ostatních politických představitelů byla proti. V čele těchto politiků stáli Václav Klaus na české a Vladimír Mečiár na slovenské straně. Díky těmto rozporům již Havel při dalších volbách 3.července 1992 nezískal dostatek hlasů ke znovuzvolení. Podle zákona ještě dočasně zastával prezidentskou funkci i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky ale odstoupil dne 20.července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho přesvědčením.
Poté odchází na několik měsíců do ústraní. Na podzim 1992, ale potvrdil, že má zájem kandidovat na funkci prezidenta samostatné České republiky. Poslanecká sněmovna pak 26.ledna roku 1993 Václava Havla zvolila do funkce prezidenta České republiky.
Václavova žena Olga se jako prezidentova manželka věnovala především charitativní činnosti. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Ve stejném roce těžce onemocněl i Havel. Při operaci mu lékaři odebrali kus plíce. V nemocnici se Havel sblížil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou si po návratu z nemocnice vzal za ženu (leden 1997).
V roce 1998 (20. ledna) je Havel zvolen opět prezidentem, ve své funkci pak působí až do 2.února 2003, kdy musel odejít - podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období (do těchto dvou období se nepočítá období před rozdělení Česko-slovenské republiky). Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen Václav Klaus.
Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.
Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států. Je držitelem několika čestných doktorátů. Mezi jeho nejvýznamnější pocty patří: Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1969), Cena Erasma Rotterdamského (1987), Mírová cena německých knihkupců (1989) a Cena Olofa Palmeho (1989). Václav Havel je dvojnásobným čestným doktorem a byl navržen ne Nobelovu cenu míru.
Havlova Umělecká činnost:
Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20.století, kdy se stává spoluautorem několika dramat - s K. Bryndou píše hru "Život před sebou" (1959), s I. Vyskočilem "Autostop" (1961), s M. Macourkem "Nejlepší rocky paní Hermanové" (1962).
První samostatnou Havlovou divadelní hrou je "Zahradní slavnost" (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.
I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka - ještě v šedesátých letech vznikají díla "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), rozhlasová hra "Anděl strážný" (1968) a televizní hra "Motýl na anténě" (1968).
V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru "Spiklenci" (1970), následuje slavná "Žebrácká opera" (1972), "zlidovělá" "Audience" (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu "přived tu Bohdalku...", "Vernisáž" (1975), "Horský hotel" (1976) a "Protest" (1978).
V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry "Chyba" (1983),"Largo desolato" (1984), "Pokoušení" (1985), "Asanace"(1987) a "Zítra to spustíme" (1988).
Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů "Antikódy" (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka "J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník" (1964).
Pozoruhodná je pak Havlova kniha "Dopisy Olze" (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze
Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická - shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha "O lidskou identitu" (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha "Dálkový výslech" (1986), rozhovor s K. Hvížďalou.
Významné jsou také Havlovy eseje "Moc bezmocných" (1990) a úvahy "Letní přemítání" (1991).
V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".
Část svého prvního desetiletí trávil Václav Havel v domě, který postavil jeho dědeček u Tišnova na Moravě. Jenže děti na vesnici mezi sebe synka z bohaté rodiny nebraly a Václav to nesl velice těžce. Až do chvíle, než se mu narodil bratr Ivan.
Havlova rodina byla humanitně zaměřena a spjata s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let, které bylo později v padesátých letech potlačováno. V roce 1948 byl majetek Havlových znárodněn.
Studia
Díky zaměření své rodiny bylo Václavu Havlovi po ukončení povinné školní docházky (1951) znemožněno dále studovat.
V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954).
Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na technické škole. 1955 zahájil studia na Ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického, ale po dvou letech studium ukončil a nastopil dvouletou prezenční vojenskou službu (sloužil u ženistů).
Po vojně
Po návratu z vojny (1959) začal pracovat jako jevištní technik v pražském divadle ABC. V roce 1960 přechází do divadla Na Zábradlí. Postupně se vypracovával - nejdříve byl kulisákem, poté osvětlovačem, následovala role tajemníka, poté lektora a nakonec se dopracoval na místo dramaturga + asistenta režie. Zde působil až do roku 1968.
Při zaměstnání (od 1962) přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU (absolvuje v roce 1966). V těchto letech také působí v časopise "Tvář" a to od roku 1965 až do jeho zákazu v roce 1969. Už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Nejznámější je hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení bylo výrazným aktem obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, se kterou se po osmileté známosti v roce 1964 vzali. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.
Na 4.sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 Havel přednáší zásadní projev Kritizuje v něm diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků.
Havel po roce 1968
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 vystupuje Havel otevřeně proti komunistickému režimu a nátlaku. Je donucen odejít z divadla Na Zábradlí a další léta se živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje literární tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních "Lidových novin").
V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vrcholem Havlovy činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu.
V tomto roce je Václav Havel za svoji "protistátní" činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden - květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu. V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení - poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P.Uhlem, J.Dienstbierem, O.Bednářovou, V.Bendou, D.Němcovou) na čtyři a půl roku vězení - propuštěn je až v roce 1983 ze zdravotních důvodů.
V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
V tomto období bylo československými úřady zakázáno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku. Za to Havel vděčí svému tehdejšímu literárnímu agentovi Klausi Junkerovi. Byly vydány jeho hry Spiklenci, Žebrácká opera, Hotel, Vernisáž, Audience.
V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn. V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.
V druhé polovině osmdesátých let došlo k uvolnění poměru a byl patrný nárůst otevřené nespokojenosti lidu s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.
Po Sametové revoluci 1989
17.listopadu 1989 poklidná manifestace studentů odstartovala společenské změny. Manifestace se uskutečnila ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu.
Po abdikaci prezidenta Gustava Husáka je Havel zvolen 29.12.1989 do pozice prezidenta Československé socialistické republiky. Zvolen byl ještě tehdejším komunistickým Federálním shromážděním, ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Po prvních demokratických volbách byl Havel 5.července roku 1990 v této funkci potvrzen.
Havel byl zastáncem společné federativní republiky Čechů a Slováků, ale většina ostatních politických představitelů byla proti. V čele těchto politiků stáli Václav Klaus na české a Vladimír Mečiár na slovenské straně. Díky těmto rozporům již Havel při dalších volbách 3.července 1992 nezískal dostatek hlasů ke znovuzvolení. Podle zákona ještě dočasně zastával prezidentskou funkci i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky ale odstoupil dne 20.července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho přesvědčením.
Poté odchází na několik měsíců do ústraní. Na podzim 1992, ale potvrdil, že má zájem kandidovat na funkci prezidenta samostatné České republiky. Poslanecká sněmovna pak 26.ledna roku 1993 Václava Havla zvolila do funkce prezidenta České republiky.
Václavova žena Olga se jako prezidentova manželka věnovala především charitativní činnosti. V roce 1990 založila Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Ve stejném roce těžce onemocněl i Havel. Při operaci mu lékaři odebrali kus plíce. V nemocnici se Havel sblížil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou si po návratu z nemocnice vzal za ženu (leden 1997).
V roce 1998 (20. ledna) je Havel zvolen opět prezidentem, ve své funkci pak působí až do 2.února 2003, kdy musel odejít - podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období (do těchto dvou období se nepočítá období před rozdělení Česko-slovenské republiky). Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen Václav Klaus.
Po odchodu z vysoké politiky se věnoval dodržování lidských práv ve světě a literární činnosti. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.
Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států. Je držitelem několika čestných doktorátů. Mezi jeho nejvýznamnější pocty patří: Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1969), Cena Erasma Rotterdamského (1987), Mírová cena německých knihkupců (1989) a Cena Olofa Palmeho (1989). Václav Havel je dvojnásobným čestným doktorem a byl navržen ne Nobelovu cenu míru.
Havlova Umělecká činnost:
.
.
.
.
.
Václav Klaus se narodil 19. června roku 1941 v Praze na Vinohradech. Své dětství a mládí prožil v okolí Tylova náměstí v Praze. Od dětství se zabýval intenzivně různými sporty.
Studia a Práce
Vystudoval vysokou školu ekonomickou, obchodní fakultu, obor zahraniční obchod. Promuje v roce 1963. Od roku 1963 působí Václav Klaus jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV a v roce 1968 absolvuje vědeckou aspiranturu a získává hodnost kandidáta ekonomických věd. Při uvolnění poměrů v tehdejším Československu se dostává na odborné stáže do Itálie (1966) a do USA (1969).
V roce 1970 opustil z politických důvodů vědeckou dráhu a odešel pracovat do Státní banky československé. Koncem roku 1987 se vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV. Zde se zabýval makroekonomickými otázkami. Hlavní oblastí jeho profesního zájmu byla liberální ekonomie anglosaského typu, uplatňovaná zejména ve Spojených státech amerických.
Studia a Práce
Vystudoval vysokou školu ekonomickou, obchodní fakultu, obor zahraniční obchod. Promuje v roce 1963. Od roku 1963 působí Václav Klaus jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV a v roce 1968 absolvuje vědeckou aspiranturu a získává hodnost kandidáta ekonomických věd. Při uvolnění poměrů v tehdejším Československu se dostává na odborné stáže do Itálie (1966) a do USA (1969).
V roce 1970 opustil z politických důvodů vědeckou dráhu a odešel pracovat do Státní banky československé. Koncem roku 1987 se vrátil k akademické činnosti do Prognostického ústavu ČSAV. Zde se zabýval makroekonomickými otázkami. Hlavní oblastí jeho profesního zájmu byla liberální ekonomie anglosaského typu, uplatňovaná zejména ve Spojených státech amerických.
Po 17.listopadu 1989 vstoupil Václav Klaus do politiky. Dále ale příležitostně přednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze
Politická kariéra
Po 17.listopadu 1989 se Klaus účastní jednání opozice s tehdejší komunistickou vládou a je jedním ze zakládajících členů Občanského fóra (nová politická strana). V nově vzniklé vládě, kterou vede Marián Čalfa získává místo ministra financí. Zde se snaží uskutečňovat radikální hospodářskou reformu, která spočívá na důsledně dodržovaných tržních principech.
V říjnu 1990 byl zvolen předsedou tehdejšího Občanského fóra a v dubnu 1991 předsedou nově vytvořené Občanské demokratické strany (ODS). Druhou nově vzniklou stranou po zániku Občanského fóra Občanské hnutí J.Dienstbera. V říjnu 1991 je Václav Klaus jmenován také místopředsedou vlády ČSFR.
Po volbách v červnu 1992 byl jako předseda nejsilnější české politické strany jmenován předsedou vlády Československé republiky. Po rozdělení Československa na dva státy se stal od l.ledna 1993 předsedou vlády České republiky. Zároveň vykonával i nadále funkci předsedy ODS. Václav Kluas je společně se slovenským ministerským předsedou V.Mečiarem hlavním aktérem při rozdělení česko-slovenské federace a na vzniku nové, samostatné České republiky.
První období Klausovy vlády v České republice v letech 1992-1996 je poznamenáno častými spory s ostatními politickými představiteli. Ve volbách v roce 1996 sice Václav Klaus funkci premiéra obhájil, ale v listopadu 1997 se rozpadá vládní koalice a Klaus je nucen podat demisi. Toto je také zlom kdy pravice v čele s ODS ztrácí v České republice moc a nastupuje k vládnutí levice v čele s ČSSD pod vedením Miloše Zemana.
Po předčasných volbách v roce 1998 se Klaus stal na čtyřleté volební období předsedou Poslanecké sněmovny. Z těchto voleb vychází vítězně ČSSD a premiérem se stal její předseda Miloš Zeman.
V dalších volbách v roce 2002 je ODS opět poražena ČSSD a Klaus rezignuje na pozici předsedy ODS, na jeho místo je zvolen Mirek Topolánek.
Následující rok 2003 přesně 28.února je Václav Klaus zvolen, po Václavu Havlovi, druhým prezidentem České republiky. Volba prezidenta se zapsala do učebnic tím, že Klause nakonec podpořili opoziční poslanci na úkor svých vlastních kandidátů. Václav Klaus je zvolen až ve třetím kole volby, ve druhém kole proti němu také kandidoval v té době již bývalý předseda ČSSD a Klausův dlouholetý rival Miloš Zeman.
Další údaje
Václav Klaus je ženatý s Livií Klausovou (povoláním ekonomka), má dva syny a pět vnoučat. Syn Václav je ředitelem soukromého gymnázia v Praze a syn Jan je finančním analytikem.
V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném čase čte beletrii a poslouchá hudbu, zvláště jazz.
Celkem publikoval přes 20 knih s tématy obecně společenskými, politickými a ekonomickými, je nositelem mnoha mezinárodních cen a čestných doktorátů z univerzit z celého světa
Život v datech
Komentáře
Přehled komentářů
hgrdxkb r,djkrčnr gerneay ennnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn
skvělí prezidenti
(anonym, 12. 1. 2009 19:43)Tyo tolik prezidentů mít tak já už bych na tomhle světě asi nežila!!(haha)jinak suprrr blogíísek!!:))))
Zrada
(Vlastenec, 19. 5. 2008 21:14)Rok 1968 vtom to roce se ceska zeme prodirala teskimi skoskamy,no pak prisel srpen komunisti nas zarizli na 20 let.Vyte vym voco de ale nemuzu pochopit zradu ze strani sovetu.STOP KOMUNIZMU.
nbzufdrtd
(deblllllll, 14. 4. 2010 21:49)